Po covidových letech, kdy jsem nemohla cestovat, jsem se rozhodla vycestovat ve vánočním období do tepla. Moje volba padla na Bali, jelikož jsem už tam byla předtím dvakrát, tak jsem věděla, co mám od toho krásného zeleného ostrova očekávat. Bali jako místo pro cestování sama mi přišlo dostatečně bezpečné.
Naplánovala jsem si, že budu prvních pět nocí blízko letiště (kvůli aklimatizaci a posunu času) a hlavně jsem chtěla moře. Vybrala jsem oblast Uluwatu blízko pláže Padang Padang Beach (je to ta pláž, která byla ve filmu Jíst, milovat, meditovat). Skvělá volba a když jsem první ráno vstala, rozhrnula zatemňovací závěsy, vyšla v noční košili na balkon a uviděla modré nebe, zářivé slunko a ucítila jsem teplo ve vzduchu, každou buňkou svého těla jsem věděla, že odletět do tepla byl skvělý nápad. Uluwatu jsem si nazvala, jako moje Happy Place.
Po pěti nocích jsem se přesunula do vnitrozemí – Ubud. Tady jsem oslavila i Vánoce.
Ubud jsem znala z dřívějších pobytů – spirituální centrum, místo pro milovníky jógy, chrámy, paláce, Monkey Forrest, výborné restaurace, kavárny, rýžové pole, ale taky chaos, turisté, šílená dopravní situace.
Moje ubytování bylo v rušném centru. Obdivuji, jak dokážou celý hotelový komplex schovat do zeleně a tím vytvořit dokonalou oázu klidu. Přivítala mě velmi milá managerka, která ačkoliv byla drobná a malinká, tak je to velká žena na svém místě. Velmi neobvyklé na Bali, aby vdaná žena (poznala jsem i jejího manžela) pracovala na vedoucí pozici. V den příjezdu jsem potřebovala celé odpoledne a večer pracovat. V pokoji mi však nefungovala wifi. Zavolala jsem zmíněné paní a za chvíli mi vyměnili celý router a wifi lepší než doma. Ochota Balijců je opravdu nekonečná. Všechno dělají s úsměvem a v klidu.
Následující den jsem vyšla po snídani v hotelu na kávu do města. Najednou jsem měla pocit, že jsem někde, kde jsem nikdy předtím nebyla. Cítila jsem se ztracená a snažila se najít záchytné body. Zjistila jsem, že mi tam něco nesedí. Něco je jinak. Necítila jsem žádnou spiritualitu, klid a pohodu. Cítila jsem chaos a zmatek.
Další ráno jsem ten klid a pohodu našla uprostřed rýžových polí. Nicméně tím, jak jsem byla sama, jsem více vnímala a viděla, jak pozitivní, tak negativní stránky Bali. Nedokázala jsem se dívat na mámu s dítětem na ulici a dala ji peníze (kromě její momentální radosti, to nevyřešilo nic na její situaci). Vadily mi krásné děti, které se naučily žebrat. Nějak jsem začala cítit, že Bali mi dalo vše, co mi mělo dát a tato dovolená bude moji poslední dovolenou na Bali. Kolečko se uzavírá. (ještě v Uluwatu jsem si myslela a zapsala si do deníku, že se tam budu vracet zas a znova).
Přemýšlela jsem, kam na posledních pět nocí. Chtěla jsem zase k moři a pár lidí mi doporučilo Amed. Je to oblast na východě ostrova – známé potápěčské místo. No ani se nepotápím, ani nešnorchluji. Přesto jsem se rozhodla tam odjet. Cestování na tomto ostrově není nejpříjemnější – úzké cesty, hodně aut a skútrů, chaos, jízda po druhé straně, než jsme zvyklí. Cesta trvala víc, jak tři hodiny a já viděla tropický déšť. Ačkoliv v době mého pobytu bylo období dešťů, tak to byl první a zároveň poslední opravdický déšť.
Zastavili jsme před hotel v Amedu. Řidič mě vysadil a odjel. Já stála na recepci a věděla jsem, že tam nechci zůstat. Ten pocit, kdy přesně vím, že tam být, ale nevím, kde vlastně chci být. Pocit, že vyskočím z kůže, pokud se okamžitě nezmění situace, ve které jsem.
Hotel zaplacený na tři noci – pokoj bez balkonu, bez terasy, okna nejdou otevřít, pohled do vnitrobloku – zklamání.
Položila jsem kufr v pokoji a musela jsem na vzduch. Vyšla jsem na pláž – zklamání. Očekávala jsem krásnou písečnou pláž a tam byla tmavá kamenitá a nikde nikdo, jenom rybářské lodě, které připomínaly kraby.
Vlezu po kolena do oceánu – čistý, teplý a klidný. Jako by mi říkal: „Uklidni se taky. Co vyšiluješ. Užij si to tady. Nedělej závěry“. Šla jsem po pláži a začala sbírat „seaglass“- střepy skla, které moře vyhladilo do krásných tvarů. Mám plán, jak je dál použit.
Došla jsem k baru, kde nikdo nebyl a sedla si ke stolečku. Objednala jsem si jejich pivo.
Po dvou doušcích mi začalo být líp. Pivo = terapeut 😉
Pak se ke mně přidaly dvě slepice a jeden kohout. Začala jsem se smát. Připadala jsem si jako Shirley Valentine. (velmi vtipný film a u nás v divadelní hře excelovala Simona Stašová). Najednou jsem uslyšela hrát z TV klip od Pink Floyd – Wish you were here – moji nej píseň.
Vnímala jsem to jako znamení, že na tomto místě jsem správně. Prostě jsem věděla, že tam mám zůstat až do odletu (hotel jsem, ale změnila).
Zůstala jsem.
Bali je krásný ostrov a každý si najde to svoje happy místo. Moje Bali v létě 2018, zimě 2019 a zimě 2023 bylo každé úplně jiné. Letos jsem silně vnímala i jak každé místo, kde jsem byla bylo jiné. Jiné, ale neznamená horší nebo lepší. Bylo prostě jiné a krásné ve své autenticitě.
Poletím ještě někdy na Bali?
Dnes si myslím, že ne. Ale nikdy neříkej nikdy.
Odvezla jsem si z Bali 2023 tyto aha momenty:
1
Být sama a necítit se osamělá, je nádherný pocit svobody.
2
Dělej to, co tě baví a naplňuje tvoji duši a nikdy nebudeš litovat.
3
Začni žít naplno už dnes. Je později, než si myslíš.
4
Změnit svůj názor (rozhodnutí) není slabost, ale síla.
5
Jsem odvážnější, než jsem si kdykoliv myslela.
6
Manifestuji si svůj život a dávám si pozor na každou opravdu každičkou svoji myšlenku.
7
Všechno je řešitelné.
8
Pokud ti něco nevyhovuje – změň to.
9
Dávej pozor, co si přeješ – přání být štíhlá do svých narozenin jsem měla specifikovat. 🙂 (střevní chřipku jsem si nepřála)
10
Vesmír ti kryje záda. Důvěřuj. Je všechno, jak má být.
11
Mít svoji čistou postel, svůj domov a nebát se napít vody z kohoutku, je obrovský dar a jsem za něj nesmírně vděčná.
